Klasické romantické pohádky a idea rytířství jsou už přinejmenším dlouhá staletí pevnou součástí naší kultury a většina z nás pravděpodobně vyrostla buďto na skvostných českých pohádkách nebo na neméně úchvatných Disneyovkách. Takže je naprosto pochopitelné, odkud se v našich luzích a hájích tohle hledání té jediné vyvolené nebo též tzv. čekání na prince berou. Jenomže stejně jako jsme jednou zjistili, že obyvatelé pohádkové říše jako třeba Ježíšek, skřítci nebo jednorožci se v našem hmotném a fyzikálním světě nevyskytují, měli bychom se zamyslet i nad tím, nakolik jsou pohádkoví princové a princezny pouze zbožným přáním a co vlastně na nich může být reálného.
Zkrátka o žádném pohádkovém rozvodu, nevěře, domácím násilí nebo manželské poradně už v pohádkách neuslyšíte. Jediná pohádka, která se tímhle směrem vydala (a že už teda bylo na čase), je animovaný Shrek, respektive jeho další díly, ale i ty měly pokaždé obligátní „happy end“. Kdosi moudrý kdysi řekl, že konec pohádky je tak šťastný, protože to žádný konec není – je to začátek, ovšem příběhu, který už neuslyšíme. A který také nevyhnutelně skončí, a to v případě manželství buďto rozvodem, smrtí nebo v podstatě ještě dřív než pořádně začne, z čehož zrovna není „šťastné“ nic. Problém ale není jen v tom, co pohádky vynechávají, mnohem větší problém spočívá už v samotné (převážně křesťanské) představě, že čekat na „tu jednu“ nebo „toho jednoho“ je smyslem života.
Co když ta vaše princezna čeká na Krasoně
Řekla mu, že jestli ji opravdu miluje, musí to dokázat tím, že se vydá zabít draka. Ne že by ji ten drak chtěl sežrat nebo něco takového, právě naopak – princezna jen dostala zálusk na kabelku z dračí kůže (s takovou není divu, že draci vymřeli už ve středověku). A tak se náš mladý hrdina opravdu vydal zabít draka, svedl s ním tuhý boj, při němž utrpěl mnoho zranění. Nicméně uspěl a znova tedy vylezl i s tou blbou kabelkou za princeznou do té blbé převysoké věže, jen aby si vyslechl, že takhle zjizvený se jí už nelíbí a že se měl víc snažit. Načež mu sebrala kabelku a sjela dolů najít si radši nějakého podnikatele. A tak byla princezna zajištěná až do smrti.
Tohle bychom se mohli nakonec pokusit zodpovědět vědecky – evoluční psychologie nám říká, že typicky ženské negativní vlastnosti jako „zlatokopectví“ ve výběru partnerů, ustavičná nespokojenost a dotírání na muže, aby se staral třebas až do bodu, kdy se sám obětuje, měly velký význam pro přežití. Proto jsou dnešní ženy v drtivé většině potomkyněmi právě takto se chovajících pražen, kdežto muži jsou naopak potomky těch, co se snažili a obětovali pro ženy a děti. I takový věhlasný „šovinista“ (feministický výraz pro realistu, pozn. aut.) jakým je Josef Hausman ale přiznává, že přibližně deset procent ženské populace se dá označit, když už ne přímo za nemající tyto vlastnosti, alespoň za uvědomělé a rozumné ohledně svého chování a svojí podstaty. Z genetického hlediska pak nejsou vyloučeny ani vzácné „mutace“ s četnostmi bohužel jen kolem 1:100 000 nebo menší, nebo obdobně vzácné důsledky jedinečné výchovy ve výjimečných prostředích. Jestli vám takové šance stačí, pak prosím, klidně si počkejte. Ale byli jste varováni…
Zdroje fotografií v pořadí užití: mlejn.cz, shrek.com, c-tink.deviantart.com a disney.fr