Klasické romantické pohádky a idea rytířství jsou už přinejmenším dlouhá staletí pevnou součástí naší kultury a většina z nás pravděpodobně vyrostla buďto na skvostných českých pohádkách nebo na neméně úchvatných Disneyovkách. Takže je naprosto pochopitelné, odkud se v našich luzích a hájích tohle hledání té jediné vyvolené nebo též tzv. čekání na prince berou. Jenomže stejně jako jsme jednou zjistili, že obyvatelé pohádkové říše jako třeba Ježíšek, skřítci nebo jednorožci se v našem hmotném a fyzikálním světě nevyskytují, měli bychom se zamyslet i nad tím, nakolik jsou pohádkoví princové a princezny pouze zbožným přáním a co vlastně na nich může být reálného.
Tak například, už vás někdy napadlo položit si otázku, proč pohádky skoro vždycky končí svatbou I za předpokladu, že by princové i princezny skutečně existovaly, neproměnil by se náhodou jejich vztah s tím, jak by princezna zestárla, přestala mít zájem o sex a začala se cpát sladkostmi, načež by přibrala a celkově zošklivěla Nebo už mnohem dřív, třeba v momentě, kdy by princezna viděla, jak princ obdivně pokukuje po jiných princeznách Nebo potom, co by si zvykla na přepych a najednou by jí jedno království bylo malé A proč ne třeba něčím úplně normálním – dětmi Co kdyby se s princem rozcházeli v názoru na to, jak se mají děti vychovávat Co by se stalo, kdyby kvůli nepřetržitému dětskému pláči měsíc oba nezamhouřili oka
Zkrátka o žádném pohádkovém rozvodu, nevěře, domácím násilí nebo manželské poradně už v pohádkách neuslyšíte. Jediná pohádka, která se tímhle směrem vydala (a že už teda bylo na čase), je animovaný Shrek, respektive jeho další díly, ale i ty měly pokaždé obligátní „happy end“. Kdosi moudrý kdysi řekl, že konec pohádky je tak šťastný, protože to žádný konec není – je to začátek, ovšem příběhu, který už neuslyšíme. A který také nevyhnutelně skončí, a to v případě manželství buďto rozvodem, smrtí nebo v podstatě ještě dřív než pořádně začne, z čehož zrovna není „šťastné“ nic. Problém ale není jen v tom, co pohádky vynechávají, mnohem větší problém spočívá už v samotné (převážně křesťanské) představě, že čekat na „tu jednu“ nebo „toho jednoho“ je smyslem života.
Co když ta vaše princezna čeká na Krasoně
No schválně, co byste řekli na pohádku bez příkras: Bylo nebylo, překrásná princezna byla uvězněna v převysoké věži… No, vlastně tam nebyla uvězněna, ale vylezla tam dobrovolně. Vlastně nevylezla, má tam výtah a kdykoli může sjet dolů, ale řekla si, že když už o ni někdo bude mít zájem, mohl by to nějak dokázat, tak proč by třeba nemohl vyšplhat na tu zpropadenou převysokou věž. A co se nestalo – jednoho dne za ní skutečně vylezl jeden vzdělaný a milý archeolog v nejlepších letech a tak ho zase shodila dolů, protože čekala mladého krasavce. Po nějaké době za ní opravdu vyšplhal mladý a pohledný horolezec, ale rozhodla se, že ho ještě nepotrápila dost, tak mu zadala další úkol.
Řekla mu, že jestli ji opravdu miluje, musí to dokázat tím, že se vydá zabít draka. Ne že by ji ten drak chtěl sežrat nebo něco takového, právě naopak – princezna jen dostala zálusk na kabelku z dračí kůže (s takovou není divu, že draci vymřeli už ve středověku). A tak se náš mladý hrdina opravdu vydal zabít draka, svedl s ním tuhý boj, při němž utrpěl mnoho zranění. Nicméně uspěl a znova tedy vylezl i s tou blbou kabelkou za princeznou do té blbé převysoké věže, jen aby si vyslechl, že takhle zjizvený se jí už nelíbí a že se měl víc snažit. Načež mu sebrala kabelku a sjela dolů najít si radši nějakého podnikatele. A tak byla princezna zajištěná až do smrti.
Možná byste mě teď nazvali cynikem, a možná byste měli pravdu, ale buďme k sobě upřímní: je blíže skutečnosti tahleta moje pohádka, nebo třeba taková Sněhurka A to nejspíš ani nevíte, že třeba i taková Sněhurka je ve skutečnosti mnohovrstevná metaforická alegorie, kde jak nevinná Sněhurka, tak zlá královna, co chce být nejhezčí na celém světě, jsou ve skutečnosti jedinou postavou – dvěma tvářemi ženství. Neboli v překladu do přímočaré řeči: v každé ženě se ukrývá ta nevinná kráska, po které toužíme, kterou se ale neustále snaží otrávit její marnivé, povrchní a majetnické druhé já. Oni ani autoři klasických pohádek nebyli tak hloupí nebo naivní, aby se brali doslova. To, před čím jako princové máme ženy zachraňovat, chceme-li s nimi šťastně (pře)žít, jsou ony samotné. Otázka zní, nakolik je to možné.
Také už vidíte tu podobnost
Tohle bychom se mohli nakonec pokusit zodpovědět vědecky – evoluční psychologie nám říká, že typicky ženské negativní vlastnosti jako „zlatokopectví“ ve výběru partnerů, ustavičná nespokojenost a dotírání na muže, aby se staral třebas až do bodu, kdy se sám obětuje, měly velký význam pro přežití. Proto jsou dnešní ženy v drtivé většině potomkyněmi právě takto se chovajících pražen, kdežto muži jsou naopak potomky těch, co se snažili a obětovali pro ženy a děti. I takový věhlasný „šovinista“ (feministický výraz pro realistu, pozn. aut.) jakým je Josef Hausman ale přiznává, že přibližně deset procent ženské populace se dá označit, když už ne přímo za nemající tyto vlastnosti, alespoň za uvědomělé a rozumné ohledně svého chování a svojí podstaty. Z genetického hlediska pak nejsou vyloučeny ani vzácné „mutace“ s četnostmi bohužel jen kolem 1:100 000 nebo menší, nebo obdobně vzácné důsledky jedinečné výchovy ve výjimečných prostředích. Jestli vám takové šance stačí, pak prosím, klidně si počkejte. Ale byli jste varováni…
Zdroje fotografií v pořadí užití: mlejn.cz, shrek.com, c-tink.deviantart.com a disney.fr
Diskuze