Plochá dráha - prvenství Austrálie
Mnozí historie znalí by sice mohli namítnout, že na škvárových oválech se závodilo už dávno v minulosti, ale Australané dali ploché dráze to, co ji odlišuje od ostatní disciplín. A tím bylo projíždění zatáček pomocí smyku, kdy jezdec zapře svou levou nohu do podložky a pošle zadní kolo, ať se jde klouzat. Z toho vyplývá, že se plochodrážní závody jezdí proti směru hodinových ručiček.
První opravdová plochá dráha se jela v roce 1923 v Novém Jižním Walesu, když novozélandský zemědělec Johny Hoskins uvažoval, jak přitáhnout pozornost ke své společnosti. Nakonec vymyslel závody na oválu a jeho záměr se brzy ujal nejen po celé Austrálii a Novém Zélandě, ale přešel i do Velké Británie. Zde se konalo v roce 1928 první soupeření na škvárové dráze v hrabství Essex.
Plochá dráha - sprint burácejících motorek
Plošina se postupně vyvinula do několika forem, z nichž ty nejzákladnější jsou závody na škváře, trávě a ledě. Při ledové ploché dráze jsou kola motorek vybavena speciálními hřeby, přičemž zatáčky se projíždějí v ostrém náklonu ve směru jízdy. Tady je případný smyk hodně dramatickou podívanou, protože roztočené pneumatiky s hřeby nemají moc daleko od listu cirkulárky a jezdci sice rádi řežou zatáčky, ale ne své končetiny.
Plochá dráha - mistři smyků
Na škváře se závodí na krátkých i dlouhých oválech. Dlouhá plochá dráha se jezdí obvykle v šesti lidech, zatímco nejrozšířenější závody na krátkém oválu ve čtyřech. Závodí se v jednotlivcích, dvojicích i družstvech. Závody mají zpravidla dvacet rozjížděk, vítěz bere tři body, ostatní získavají dva, jeden a poslední zůstává bez bodu.
Startuje se pomocí pásky, která je připevněná na stojanech a poté, co se jezdci srovnají na roštu, prudce vyletí vzhůru. Závodníci jsou odlišeni barevnými povlaky na přilbách (červený, modrý, bílý, žlutý, při šesti účastnících ještě zelený a černobílý). V případě porušení pravidel může být jezdec z rozjížďky vyloučen.
Plochá dráha konkuruje i fotbalu
U nás hledejte tradiční bašty plochodrážního sportu v Pardubicích, v Praze na Markétě, ve Slaném, Březolupech, Svitavách, Mariánských Lázních nebo Mšeně.
Ale při srovnání s Velkou Británií, Polskem nebo Švédskem je naše extraliga naprosto chudý příbuzný. Na závody nejlepších plošinářů totiž v těchto zemích chodí tisíce lidí, v Polsku má „žužel” stejnou oblibu jako fotbal. V televizi má dokonce svoje samostatné bloky, což na druhou stranu není nic podivuhodného, neboť u našich severních sousedů se na oválech mohou pravidelně setkávat s jezdci naprosté světové špičky.
Jediným závodem, který v České republice získal pravidelnou publicitu, je tradiční Zlatá přilba, která se jezdí na podzim v Pardubicích a mezi plošináři má stejnou pověst jako její dostihová sestra - Velká pardubická steeplechase.
Diskuze